Den na louce

Ráno se lišáček Rudík vydal na louku plnou květin. Slunce hřálo a tráva mu sahala až k nosu. Vonělo to jetelem a heřmánkem. „Dnes poznám všechny obyvatele louky!“ zvolal Rudík. A rozběhl se: hop, hop, hop!

Na sedmikrásce seděla beruška. Ale když Rudík přiběhl, schovala se pod lístek. Motýl odletěl vysoko. Včelka zabzučela a už tam nebyla. Rudíkovi klesly uši a ocásek smutně svěsil. Bylo mu líto.

„Musím hledat rychleji,“ pomyslel si. Běhal a nakukoval pod listy. „Haló! Ukažte se!“ volal čím dál hlasitěji. Ale jen tráva šuměla: šu, šu. Nikdo se neukázal. Udýchaný Rudík se posadil na zem.

Po stéblu trávy se sunul šnek s domkem na zádech. Šel nejpomaleji ze všech. „Kam spěcháš?“ zeptal se Rudík. „Nikam. Já se rád dívám na svět pomalu.“ Vystrčil růžky a usmál se.

„Přede mnou všichni utíkají,“ povzdechl si Rudík. „Já jsem taky dřív běhal,“ řekl šnek. „Tak rychle, že mi domek skákal!“ Rudík se rozesmál. „A tehdy jsem nic neviděl,“ dodal šnek. „Teď si sednu tichoučko a dívám se pomaloučku. Zkus to se mnou.“

Rudík si sedl vedle šneka a zhluboka se nadechl. „Sedím tichoučko, dívám se pomaloučku,“ zašeptal. Za chvilku vylezla zpod lístku beruška. „Mám sedm teček!“ pochlubila se. Rudík spočítal: jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest, sedm!

„Sedím tichoučko, dívám se pomaloučku,“ zašeptal znovu Rudík. Kolem přeletěl motýl. Usadil se na jetelu. Křídla měl žlutá jako slunce. Otvíral je a zavíral, otvíral a zavíral. Vypadal jako kytička, která umí létat.

„Sedím tichoučko, dívám se pomaloučku,“ zašeptal potřetí. Za motýlem přiletěla včelka. Bzz, bzz – sbírala sladký nektar. Nektar je šťáva ukrytá uvnitř kvítků. „Odnesu nektar do úlu,“ zabzučela včelka. „Bude z něj med!“

Šnek se schoval do domku, aby si zdříml. Najednou v trávě něco zacvrčelo: cvrk, cvrk! Na stéblu seděla zelená kobylka. Rudíkovy tlapky samy chtěly běžet. Ale Rudík zůstal na místě. „Sedím tichoučko, dívám se poma…“ začal sám. Hop! Kobylka mu naskočila přímo na nos!

Rudík ani nehnul brvou, jen oči se mu smály. Za chviličku kobylka skočila zpátky do trávy. Šnek vykoukl z domku. „Louka k tobě přišla sama,“ zašeptal. Společně se dívali pomalu. Louka byla ještě krásnější.

Večer slunce zrůžovělo. Beruška usnula pod lístkem a včelka donesla do úlu poslední nektar. Rudík se vracel domů krůček po krůčku. V trávě tiše hráli cvrčci. V norce se stočil do klubíčka a zavřel oči. Dobrou noc, Rudíku.