Rudík a ukolébavka hvězd

Byl teplý letní večer. V lese se dělalo čím dál tišeji. Veverky se schovaly v dutině stromu. Medvídek Tobi chrápal ve svém domku pod dubem: chrr, chrr. Všechna zvířátka už spala. Jen lišáček Rudík se převaloval z boku na bok.

Rudík zavřel oči. Za chvilku je zase otevřel. „Nemůžu usnout,“ zašeptal. V bříšku se mu točilo jako na malém kolotoči. Packy nechtěly ležet v klidu, ocásek taky ne. „Jejda, jejda,“ povzdechl si Rudík.

Nejdřív zkusil počítat ovečky. Jedna, dvě, tři… Ale ovečky mu utíkaly z hlavy. Pak si lehl na záda. Potom na bříško a potom na bok. Spánek vůbec nechtěl přijít. Rudík tichounce vylezl z norky na kopeček.

Lehl si do měkké trávy. Šu, šu, šuměla tráva. Nad ním mrkaly tisíce hvězd. Byly jako malé lucerničky rozvěšené po nebi. Rudík se na ně díval a vzdychal.

„Nemůžeš usnout?“ zašeptala nejmenší hvězdička. „Nemůžu,“ přiznal Rudík. „Já taky někdy nemůžu,“ řekla hvězdička. „Tak si zazpívám ukolébavku.“ Ukolébavka je tichá písnička, která uspává. „Zazpíváme si ji spolu?“

Hvězdička začala tichounce broukat. „Lu-li, lu-li, hvězdy svítí, sladký sen už k očkám letí.“ Rudík se pomalu nadechl. Nádech… a výdech. Ocásek se mu pohodlně stočil u čumáčku.

K hvězdičce se přidaly další hvězdy. „Lu-li, lu-li, hvězdy svítí, sladký sen už k očkám letí.“ Rudík dýchal spolu s písničkou. Nádech… a výdech. Packy se mu zahřály a zatěžkaly. Kolotoč v bříšku se točil čím dál pomaleji.

„Teď to zkusím já,“ zašeptal Rudík. A zabroukal sám, nejtišeji, jak uměl. „Lu-li, lu-li, hvězdy svítí, sladký sen už k očkám…“ Poslední slovo se ztratilo v dlouhém zívnutí. Kolotoč v bříšku se zastavil. Rudíkovi se udělalo teplo jako pod dekou.

Ukolébavka byla tichá jako dech. Rudíkovy oči byly čím dál těžší. Než hvězdy dozpívaly, lišáček už spal s úsměvem. Měsíc ho přikryl stříbrným světlem. Kdesi daleko tichounce cvrkali cvrčci. Dobrou noc, Rudíku.