Ježek Bodlík a bouřka zlosti

Bylo teplé, větrné odpoledne. Ježek Bodlík seděl pod starou borovicí a stavěl věž ze šišek. Pokládal šišku na šišku, pomalu a velmi pečlivě. Věž už byla skoro tak vysoká jako on sám. „Ještě jedna a bude nejvyšší v celém lese!“ zašeptal. Vtom zafoukal vítr a věž se rozsypala. Šišky se rozkutálely po mechu na všechny strany.

Bodlík dupl nohou. Tváře mu zrudly a byly najednou horké. Bodliny na zádech se mu naježily jako kartáč. Packy se samy sevřely v tvrdé kuličky. V bříšku mu něco kručelo a hřmělo. Nad hlavou se mu objevil malý tmavý mráček a z něj se zablesklo. To byl mráček zlosti. Přilétal vždycky, když se Bodlík moc zlobil.

„Zmiz odsud!“ zavolal Bodlík na mráček. Nabral vzduch a ze všech sil na něj foukl: fú, fú, fú! Ale mráček vůbec neodletěl. Nafoukl se, vyrostl a ještě víc potemněl. Bodlík začal rychle skládat šišky znovu. Packy se mu třásly, a tak šišky padaly jedna za druhou. Z mráčku mu kápnulo přímo na nos: kap, kap. „Nic se mi nedaří!“ odfrkl a sedl si na mech.

Právě v tu chvíli šel po cestičce lišáček Rudík. Uviděl rozsypané šišky a tmavý mráček nad hlavou kamaráda. Sedl si vedle něj, ale ne moc blízko, aby ho bodliny nepíchaly. „Vidím, že se moc zlobíš,“ řekl klidně. „Vítr mi převrhl věž!“ zabručel Bodlík. „A mráček nechce odletět, i když na něj foukám a foukám!“ „Vím, jaké to je,“ kývl hlavou Rudík. „Já jsem taky jednou měl takový mráček.“

„Jednou jsem nakreslil klacíkem do písku velké slunce,“ vyprávěl Rudík. „Mělo paprsky až k samé cestičce. A pak přišel déšť a hned je smyl.“ Lišáček si při té vzpomínce povzdechl. „Tehdy se i nade mnou objevil mráček zlosti. Foukal jsem na něj ze všech sil, přesně jako ty.“ „A co se stalo?“ zeptal se Bodlík zpod naježených bodlin. „Rostl a rostl,“ zasmál se Rudík. „Mráčky zlosti nemají rády spěch. Mají rády klidný dech. Ukážu ti to.“

Rudík zvedl jednu packu, jako by v ní držel kytičku. „Nádech nosem, jako když voníš ke kytičce,“ řekl. Pak zvedl druhou packu, jako by v ní držel svíčku. „Výdech pusou, jako když sfoukáváš svíčku. Ale pomaličku, aby plamének jen zatančil.“ Bodlík to zkusil. Přivoněl k neviditelné kytičce a foukl na neviditelnou svíčku. Nádech – kytička. Výdech – svíčka. Mráček přestal blýskat a už jenom tiše bručel.

„Ještě jednou,“ zašeptal Rudík. Nádech – kytička. Výdech – svíčka. Z mráčku spadlo už jen pár malinkatých kapiček. Bodliny na zádech ježka se pomalu položily. Nádech – kytička. Výdech – svíčka. S každým dechem byl mráček menší a světlejší. Po chvilce z něj zůstal jen malý bílý obláček, kulatý jako kolečko. Obláček je takový malinký, nadýchaný mráček.

„A teď věž?“ zeptal se Rudík. Bodlík kývl hlavou a konečně se usmál. Začal stavět věž znovu. Tentokrát s Rudíkem. „Nejdřív základ,“ řekl lišáček. „Základ je úplně dole. Stojí na něm všechno ostatní.“ Na mechu složili široké kolo z největších šišek. Výš položili menší a na úplný vršek postavili malinkatou šištičku. Bílý obláček visel nad Bodlíkem a se zvědavostí sledoval stavbu.

Najednou znovu zafoukal vítr. Věž se zakymácela a šištička z vršku spadla Bodlíkovi k nohám. Ježek ucítil, jak se mu tváře zase rozpalují. Obláček nad jeho hlavou začal tmavnout. Ale tentokrát Bodlík zavřel oči sám. Nádech – kytička. Výdech – svíč… Ani to nestačil dořeknout, protože obláček se rozjasnil a odplul vysoko, lehounký jako pírko.

Bodlík otevřel oči a tiše se zasmál. „Trochu jsem se rozzlobil,“ řekl. „Ale už to přechází. Podáš mi tu malou šištičku?“ Rudík mu ji s úsměvem podal. Bodlík postavil šištičku na vršek věže, opatrně jako nejcennější poklad. Když vítr zafoukal potřetí, věž se jen lehce zakymácela. Široký základ ji držel pevně. A Bodlík pro jistotu přivoněl k neviditelné kytičce.

Večer se slunce schovalo za borovice. Věž ze šišek stála pod stromem, zlatá od posledních paprsků. Bodlík už ležel ve své postýlce z měkkého listí. Udělal ještě jeden pomalý dech, jen tak na dobrou noc. Nádech – kytička. Výdech – svíčka. Po tmavnoucí obloze přeplul malý bílý obláček. V trávě tichounce zpívali cvrčci. Dobrou noc, Bodlíku.